Rebranding nacismu

od Roddyho Keenana 

Pro učitele dějepisu je téma nacistického Německa vždy jedním z témat, která ze strany studentů vyvolává četné otázky. Jak byli nacisté schopni přesvědčit veřejnost, aby je volila? Jak přesvědčili lidi, aby souhlasili s jejich fašistickou agendou a barbarskou politikou? Jak byl umožněn holocaust?

Navzdory diskuzi o roli propagandy a cenzury, stejně jako o strachu z odporu proti nacistickému režimu, jsou studenti často poněkud zmateni. Navíc mnozí neustále tvrdí, že v dnešní době, kvůli sociálním médiím, internetu a dalším způsobům komunikace, by zlo nacismu nemohlo nikdy znovu vzkvétat.

To se však brzy změní. Stačí se podívat na způsob, jakým byl během deseti týdnů „vyzvednut“ prapor Azov, plnohodnotná ukrajinská nacistická milice s výrazným vlivem. Zatímco před 24. únorem 2022 byli uznáváni jako neonacistický prapor, nyní jsou tito fašisté zobrazováni jako udatní obránci utlačovaného lidu, kteří statečně bojují proti nepřekonatelné přesile.

V minulosti jsme si až příliš dobře uvědomovali roli, kterou hrají média a velké technologie v propagandě a výrobě souhlasu. Ať už jde o mainstreamová média, která papouškují argumenty establishmentu, Facebook, Twitter a Youtube cenzurující nesouhlasné názory nebo Paypal, který médiím odpírá přístup k jejich vlastním účtům zjevně kvůli jejich politickým postojům, západní dezinformační celospektrální dominance se zdá být za zenitem.

Přesto se stálí západní šiřitelé falešných zpráv, jako jsou The New York Times, CNN a BBC, prohlašují za strážce pravdy, integrity a morálky. A to navzdory jejich lžím, které usnadnily povraždění a smrt více než milionu mužů, žen a dětí při invazi a okupaci Iráku.

Ale stále to pokračuje, až do současnosti. Od Ducha Kyjeva po Hadí ostrov působila kolektivní západní média jako stenografové pro západní a ukrajinský režim. Těchto příkladů je příliš mnoho, než aby je bylo možné zmínit, ale mediální pokrytí leteckého útoku na železniční stanici v Kramatorsku poskytlo nápadný příklad zjevné a cynické propagandistické role, kterou v tomto konfliktu hrála západní média.

Raketové útoky, které zabily více než padesát lidí a zranily více než sto, byly zpočátku široce hlášeny, s obrázky na titulních stránkách napříč západními médii. Během osmačtyřiceti hodin však příběh zmizel a sotva se o něm zmínila. To bylo způsobeno italským zpravodajským týmem, který identifikoval jednu z raket jako typ, který používají ukrajinské síly. Vyprávění o Ukrajincích zabíjejících civilisty zjevně nezapadalo do propagandy Kolektivního Západu, a proto byli mrtví a zranění okamžitě bezvýznamní.

Nyní západní média obrátila své zlovolné vytváření mýtů na nacistický prapor Azov na Ukrajině. Zjevně nacistická formace, pocházející z fašistických banderovců z 2. světové války, ji nyní neochvějně brání kolektivní Západ.

Je zajímavé, že dříve bylo akceptováno, že Azovové byli krajně pravicovou nacistickou milicí a skutečně byla jejich přítomnost a vliv široce vnímána jako temná síla na Ukrajině. Právě fašistické rituály a regalia, uctívání fašisty Stepana Bandery a jeho věrnost nacistické ideologii nenechaly nikoho na pochybách, že šlo o oddané fašisty a v mnoha západních médiích byli běžně popisováni jako neonacisté.

Od 24. února však došlo k ohromujícímu posunu.

Nyní se zamlčuje skutečnost, že prapor Azov je nacistickou organizací. BBC, propagandistická pobočka britského státu, odvysílala devítiminutový obláček, ve kterém tvrdila, téměř prosila, že bojovníci Azov nebyli fašisté, ale prostě prapor integrovaný do ukrajinské armády. Mezitím MSNBC vyzpovídala azovské nacisty, kteří učili starší ženy, jak používat zbraně, a noviny od Financial Times po New York Times nyní líčí Azov jako statečné obránce Ukrajiny.

Zřejmým cílem této nestoudné mediální operace je delegitimizovat ruská tvrzení o denacifikaci argumentem, že na Ukrajině není žádný nacistický problém. I při ojedinělé příležitosti, kdy se média odvolávají na ideologii jednotek Azov, a dokonce i na přítomnost dalších fašistických a krajně pravicových skupin jako C14, Pravý sektor a Svoboda, tvrdí, že mají minimální dopad na politiku Ukrajiny s poukazem na jejich slabé volební výkony. Nedokážou poukázat na to, že strany hlavního proudu provádějí politiku, kterou fašisté podporují. Navíc představa, že parlamentní zastoupení je metrikou vlivu, je absurdní, když se podíváme na lidi jako Al-Káida a Isis.

Ve skutečnosti vůdce fašistické skupiny C14, Jevhen Karas, popsal puč na Majdanu v roce 2014 jako „vítězství nacionalistických idejí“. Pokračoval tím, že tvrdil, že bez vlivu fašistických skupin by Majdan nebyl ničím jiným než „gay průvodem“.

Ale to je nyní pro kolektivní západ nepohodlná pravda. V důsledku toho už Azov a jejich sympatizanti nejsou nacisté ani fašisté. Místo toho jsou pouze „nepochopenými vlastenci“.

To samozřejmě není nic nového. Pokud jde o pokrytectví, kolektivní Západ ho má v oblibě. Ať už jde o podporu mudžahedínů v Afghánistánu, ISIS a AL Nusry v Sýrii nebo fašistů na Ukrajině, kolektivní Západ se ukázal jako postrádající jakoukoli morálku, pokud jde o službu jejich vlastním zájmům.

Nyní, stejně jako jsou Isis a Al Nusra „umírnění rebelové“, jsou fašisté z Azova dobře mínění nacionalističtí válečníci.

Takže podle našich takzvaných liberálních demokracií, i když mohou existovat špatní nacisté, existují i ​​​​dobří fašisté, lpění na nacismu je jen ideologickým vtipem. Je zřejmé, že ti, kteří jsou na naší straně, jsou dobří nacisté. A je to Kolektivní Západ, který vždy rozhodne, kdo je kdo.

Ale jedna věc je nyní zřejmá – do očí bijící způsob, jakým se nacismus stal přijatelným díky neutuchající, systematické propagandistické kampani, odpoví na otázky studentů o tom, jak byli němečtí nacisté schopni získat moc v roce 1933 a následně provádět politiku. že to udělali.

‚Scratch a liberal a fašista krvácí‘, bylo mi jednou před mnoha lety řečeno.

Události posledních měsíců ukázaly, jak přesné je toto staré pořekadlo.

Video ze Slovenska mluví za vše.

Roddy Keenan, původem z Irska, je učitel a reportér na volné noze se sídlem ve Spojeném království. Roddy se specializuje na mezinárodní politiku a je autorem knihy Prezidentské volby v USA 1968-2008: příběh o boji o Bílý dům.

MZ