Orwellův román 1984 je již naše realita

 

 

Nikoli temná hudba vzdálené budoucnosti

Stačí se podívat na jeden z bodů zlomu, další nový začátek, který dal Středoevropanům na dlouhou dobu zabrat – rok 1949, kdy definitivně skončila druhá světová válka, když se v lednu vzdali poslední japonští vojáci Američanům. V roce 1949 se rovněž definitivně rozešly vítězné mocnosti, což se projevilo v rozdělení Německa na dva neuznávající se státy a v začátku studené války. Nedávná minulost sice ukázala, že ani tisíciletá říše netrvala věčně, navzdory tomu bylo třeba brát vážně geopolitické změny, které přinesl rok 1949.

O tom, že „nový začátek“ evropského soužití Západu a Východu bude zejména pro střední Evropu neblahý, řada středoevropských intelektuálů nepochybovala. Navzdory tomu dílo, které předjímalo devastující vývoj moderní civilizace, nevzešlo ze střední Evropy, ale z té části Evropy, která byla novým kulturně-politickým začátkem roku 1949 nejméně postižena.

Přesmyčka 1948

Už titul Orwellova románu, přesmyčka letopočtu 1948, kdy na něm začal Orwell pracovat, odkazuje na jeho přesvědčení, že otrávené plody revolučních činů z doby budování nového, lepšího světa po druhé světové válce sklidí ti, kdo se na nich ve svém svatém nadšení podíleli. V tomto ohledu se ukázal Orwell více středoevropským myslitelem než samotní Středoevropané.

Nejde však jen o tradiční úkaz, kdy revoluce požírá své děti, jako tomu bylo u nás v případě procesu s Rudolfem Slánským a spol., ale o dlouhodobé kontaminování společenského života v jeho každodennosti s dopadem na ta nejintimnější rozhodování a sebevědomí jednotlivce.

Uměle vyvolávaná nenávist k odpůrcům Velkého bratra, nesmyslný newspeak, autocenzura v podobě pečlivě šířeného a jako vrchol vědeckého poznání prezentovaného podvojného myšlení, to vše byly jevy, jež se netýkaly jen kariéristických a mocichtivých funkcionářů, kteří se rozhodli osedlat příslovečného tygra. Šlo o pilíře pro fungování průměrného jednotlivce v reálném socialismu. Nebylo možné je ignorovat, alternativou bylo jejich vědomé odmítnutí s případnými následky.

Hlavní postava

Je pozoruhodné, že Orwell byl schopný tento způsob domestikování jedince v zájmu de facto anonymizovaného systému natolik přesně předvídat, třebaže zažil ať v průběhu pobytu v koloniální Barmě, španělské občanské války či druhé světové války spíše vyhrocené konflikty s konkrétním podílem jednotlivců na konkrétních projevech zla a násilí.

Navzdory tomu si dokázal, nejspíše díky zkušenostem s levicovým politickým smýšlením, ke kterému zejména za pobytu v Barmě inklinoval, představit, jak se prvky individuálního a adresného násilí promění v násilí kolektivní a všudypřítomné. Jednotlivci – byť by šlo o válečné zločince a masové vrahy – by na transformaci jedinců do podoby znásilnění celé společnosti nestačili. Byli by nejspíše příliš osobní a časem i nevyrovnaní.

K takovému činu je třeba hybné síly jiného kalibru. Tou silou je stejně neosobní jako glajchšaltující systém. Není proto divu, že hlavní postavou Orwellova legendárního románu není, jak se občas mylně uvádí, úředník Winston Smith ani stejně všudypřítomný jako možná vůbec neexistující Velký bratr, ale právě politický systém.

Winston Smith

Fakt, že Orwell ve svém románu věnoval větší pozornost zevrubnému popisu politického systému než lidskému protagonistovi – v pracovní verzi označovanému jako „poslední člověk“ –, je pravděpodobně důvodem, proč se s Winstonem Smithem dokázalo identifikovat mnoho reálných a často značně odlišných Středoevropanů, a zhruba 40 let i dočasných občanů někdejšího východního bloku.

Pravděpodobně za všechny z nich se k Winstonu Smithovi jako svému soudruhovi přihlásil ve svém fejetonu Náš soudruh Winston Smith z roku 1984 český a slovenský disident a filozof Milan Šimečka (1930–1990). Popisuje je v něm svůj údiv a možná i drobný pocit hanby, když se s osudem Winstona Smithe zpočátku čtenářsky a posléze bytostně identifikuje:

„Já prožil úlek z tohoto poznání, když jsem přečetl příběh Winstona Smithe. Najednou jsem věděl, že čtu svůj vlastní příběh. Pro mě sice ještě nezačal, ale věděl jsem, že začne a že se jeho osudovému pokračování nevyhnu. Četl jsem nevěřícně a prožíval při tom stejný pocit jako při cikánčině hádání z ruky nebo při pohledu do skleněné koule na stole pokoutné věštkyně: směsici pohrdání a nejistoty. Venku na slunci se ukáže směšnost pověr, ale co když přece…?“

Nebyla to ale pravděpodobně až tak podobnost autora fejetonu a postavy Orwellova románu, ta ostatně nijak zvlášť podmanivým způsobem přiblížena není. Byla to především neblahá podobnost politických systémů, ve kterých autor fejetonu a postava románu žili.

Poděkování za vyděšení

Přiznávám, že já sám jsem v průběhu několika dní, kdy jsem v roce 1984 mohl spolu se svým bratrem a kamarády Orwellovo dílo zhltnout, cítil blízkost s Winstonem Smithem, třebaže nikoliv až tak na bázi osobní zkušenosti, ale spíše obav, že brzy již nebude rozdíl mezi Orwellovou dystopií a světem, ve kterém jsem tehdy žil. Myslím, že za to mohla spíše Orwellova autorská přesvědčivost než moje občanská reflexe. Proto jsem byl po četbě více vyděšen, než osvícen.

icméně i za toto vyděšení bych rád Georgi Orwellovi dodatečně poděkoval. Připravilo mě snad do budoucna na lepší, více uvědomělé a, doufám, i zralejší zareagování na všechny další nové začátky, kdy naše v mezičase opět nekonečně zastaralá civilizace bude procházet zásadní kůrou modernizace. Taková digitalizace zní hodně lákavě…

Jsem přesvědčen, že tradiční středoevropský skepticismus může sehrát užitečnou roli. George Orwell může být opět naším nenahraditelným soudruhem, tedy pardon – influencerem

 

Budu sdílet 💕 Dám like 👍🏻 Pošlu dar 💳 🍩
  •  
  •  
  •  

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít