Zamyšlení k výročí 17. listopadu 1989. Ukradená revoluce, nebo jeden velký podvod? 1

Zamyšlení k výročí 17. listopadu 1989. Ukradená revoluce, nebo jeden velký podvod?

53 / 100 SEO Score

Drazí čtenáři, jako jeden z aktivních účastníků takzvané sametové revoluce, bych se rád zamyslel nad událostmi, které jsem ve svých tehdy 22 letech svého života, nejenom prožíval, ale kterých jsem se zúčastnil, coby naivní užitečný idiot a spolutvůrce, této politické změny.

Velice nerad se vyjadřuji k politickým událostem v tom smyslu, že bych chtěl stát na té, či oné straně. Proto i dnes tyto události popíši a v druhé části jako pouhý nezaujatý pozorovatel. Nejprve se však vyjádřím k událostem 17. listopadu 1989 jako ten, kdo toužil po změně. Vím, že čtou tento server mladí lidé, kteří si myslí, že jim dnes patří svět a že plně rozumí všem politickým hrátkám dnešní doby. Nebyl jsem jiný. Proto vám rozumím možná více, než si sami můžete myslet.

Pokud se dívám na dnešní dobu, její procesy z úhlu zkušeností, jenž jsem během svého mládí intenzivně prožíval, tak vidím stejnou aktivizaci našich nízkých pudů, ke které jsme byli vedeni i my, naše generace, která celé představení pro tehdejší svět sehrála. Pokud se podíváme co nyní připravují někteří mladí lidé na pražské Letné, pod taktovkou zkušených režisérů, tak vidím mnoho paralel s dobou tehdy a nyní. Začnu tedy trochu odlehčeně, snad se i zasmějete.

Svůj první politický postoj jsem vyjádřil v roce 1970, na podzim, ve dnech takzvané normalizace, v období výročí VŘSR. Pro vás mladé – VŘSR znamená zkratku Velké říjnové socialistické revoluce, která proběhla v listopadu. Proč říjnová v listopadu, tak to si zjistěte sami. Byla to tenkráte doba, kdy byl národ Československa potupen příchodem vojsk Varšavské smlouvy, který mnozí lidé vnímali jako velkou zradu. Proč k tomu vůbec došlo a kdo byl režisérem tehdejších nálad, to by vydalo na minimálně dva články. Co se tenkrát událo? Tak jako i mnozí z vás v těchto dnech vyrážejí za nákupy dárků k vánocům pro své blízké, tak také já, tříletý chlapec jsem se svou maminkou vyrazil za těmito nákupy, na hlavní třídu porubského sídliště v Ostravě, jenž nesla oblíbené pojmenování té doby, Leninova třída. Od září roku 1970 jsem začal chodit do školky.

Pamatuji si tu scénu jak dnes, když se dívám po výkladních skříních obchodů, kde z šedi výkladních skříní začala pomalu vystupovat vánoční nálada. Všechny obchody se snažily přilákat, tak jako dnes své zákazníky, aby utratili své vydělané prostředky za již tenkrát, mnohdy zbytečné výrobky, se značně podivným vkusem pro design. Mne, jako malé dítě ty obchody přitahovaly, protože tím prvním byla prodejna sportovních potřeb, kde byly vystaveny věci, jenž mou zvídavost zaujaly. Hned pod ní byla prodejna hraček, dlouho můj nejoblíbenější obchod o kousek níže papírnictví, kde bylo možné taky vidět nějaké to zboží, které bylo mému srdci dítěte blízké. Pak následoval a dodnes tam stojí průjezd, ve kterém byla mnoho let i po plyšáku trafika. Její výloha byla tehdy zakryta velkým a po mnoho let v té době totality, stejným plakátem. Byl na ni velký křižník Aurora.

Ulice byla tehdy plná nakupujících, kdy v tom jsem si všiml té “nádherné” lodě a začal jsem na celé kolo volat: “Mami, mami, podívej Aurora! Víš, to soudruh Lenin z ní nechal vystřelit, abychom dnes mohli žít v míru.”. Něco v tom smyslu a pak jsem pokračoval v přednášce na téma, krásné doby pod vlivem Sovětského svazu. Jak má maminka sama vzpomíná, krve by se v ní v té chvíli nedořezal. Lidé si totiž mysleli a já zrovna nemluvil tiše, že mne doma místo pohádek učí, jak milovat Sovětský svaz, našeho tehdejšího velkého bratra, více než vánoční bramborový salát. Tak to samozřejmě nebylo, to nás již ve školce učili, jaký máme mít ten správný světonázor.
Dnes je to stejné, ale k politice něco přidali, kdy až to nezkušené dítě povyroste a je konfrontováno s realitou, samo pochopí, co je to propaganda. Horší je, že dnešní děti jsou úmyslně indoktrinovány k úplně jiným zvrácenostem, jako že chlapec vlastně není chlapcem a dívka není dívkou. Že je potřeba, aby si někde potají hráli s pindíkem a pipinkou a podobně. Řídící struktury se nezměnily, jen dnes jsou “modernější” a jejich zvrácenost je více vidět. Prostě chtějí ovládnout myšlení nejmladší generace ke svým budoucím cílům. Proč tak daleký pohled před rok 1989? Abyste se hlavně vy mladí zamysleli nad tím, že vaše dnešní názory, byly vždy sofistikovaně programovány do vašich hlaviček někým jiným, komu nikdy nešlo o vaše skutečné štěstí, ale aby si vás mohl vodit tak, jak to jemu vyhovuje.

V 5-ti letech na přelomu listopadu a prosince jsem se ocitl v nemocnici. Tehdy jsem byl už ve své mysli tak dobře zpracován tehdejším režimem, že jsem velmi rád poslouchal vyprávění dospělých, co si vlastně myslí o dané době. Vrcholila válka ve Vietnamu a tehdejší tisk přinesl fotografii nahé dívky, která hořela po útoku hodných amerických vojsk, jenž všude přinášejí jenom svobodu a štěstí, napalmem. Fotka vyhrála nějakou cenu, jako nejlepší snímek, který zachycoval zvěrstva tohoto válečného konfliktu. Byl jsem na pokoji se dvěma staršími muži a ti si všimli mého zápalu v prosazování myšlenek socialismu, že mi začali vyprávět o tom, že oni se vrátili z Vietnamu a proto jsou v nemocnici se mnou. Tahali mne za fuseklu a já jim ty neskutečné příběhy žral i s navijákem. Kam se hrabe slavný Rambo. Tehdy mne ta fotografie tak zasáhla, že jsem se ve svém srdci a ve své dětské naivitě rozhodl, že Stvořitel nebe a země nemůže existovat, protože já, jako 5-ti letý, mít moc jakou by musel mít on, tak bych něco takového nikdy nepřipustil. Stal se ze mne velký, skutečně přesvědčený věřící atheista.
Vše co jsem dále přijímal ve škole, jako nevyvratitelný fakt, že Stvořitel je pouhá báchorka, to jsem dlouho nebyl schopen analyzovat, neb když někde přišla řeč na stvoření a vznik světa, uviděl jsem před očima ten obrázek děvčátka s napalmem na zádech. Přesto mi v hlavě pořád vyvstávaly otázky: “Proč ta moudrá věda nedokáže vytvořit život? Jak je možné, že jenom z živého se rodí život?“.  Tomu jsem chtěl přijít na kloub. Od 9-ti let jsem se začal zajímat o historii, kde jsem stále narážel na to, že lidé věřili v nějaké bohy. Říkal jsem si proč? Často jsem viděl v projevech těchto bohů zlo a nenávist. to mi taky nedávalo smysl. Tak jsem se dostal k Ludvíku Součkovi, který napsal dvě knihy:”Tušení stínů” a “Tušení souvislostí” Tyto dvě knihy mou mysl posunuly k tomu, abych vznik života hledal dále ve vesmíru. Proč to vše popisuji? Když dočtete článek až do konce, pochopíte.

V šesté třídě jsem byl školou vyslán k tomu, abych svými historickými znalostmi hájil barvy 2. ZDŠ, kterou jsem navštěvoval na dějepisné soutěži, kterou Strana a Vláda uspořádala na počest opět nějakého výročí. My lidé velice rádi slavíme kdejakou událost, tak jsem se toho s chutí ujal. K přípravě bylo potřeba navštívit Městskou knihovnu v Ostravě, abychom v dobovém tisku nalezli správné odpovědi. To neměli soudruzi dělat. Nějak se mi podařilo vyšťourat noviny z roku 68 a 69. Najednou jsem zjistil, že vše bylo trochu jinak, než jsem se až dosud učil. Mí o deset a devět let starší bráchové, nevím teď, který to byl, si velice rádi pouštěli na magnetofonu, vy mladí už nebudete asi vědět co to bylo, písničky Karla Kryla. Najednou mi začaly ty písně dávat smysl a já radikálně přehodnotil svůj postoj k naukám soudruhů. Stal se ze mne takový trochu politický rebel.
To vyvrcholilo v období puberty, kdy jsem jako mnozí lidé té doby, začal naslouchat hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Tyto skutečně štvavé vysílačky, v tom soudruzi měli pravdu, ve mne vytvářely pocit, že nám, tady za železnou oponou něco schází. Že zde nemáme žádnou svobodu a jen a jen na západ od našich hranic se žije skutečně svobodně, kde na vše s láskou dohlíží demokracie amerického střihu.

Byl jsem milovníkem filmů, tak jsem velice rád navštěvoval filmový klub, kde člověk shlédl i mnoho filmů, které nebyly v běžné distribuci. Byla to oáza svobody. Na co jsem nezaměřil svou pozornost v těchto filmech, bylo to, že ten nejlepší západ má mnoho, skutečně mnoho problémů, které jsme my, tady na východě, nemuseli vůbec řešit.

Dnes je mi z toho do breku, když slyším nejenom vás mladé, jak opakují úmyslně vytvořené propagandistické poučky o tom, že tu byly fronty na banány a spousta nedostatkového zboží. Víte jak se pozná skutečně fungující stát a vysoká životní úroveň nějaké země? Není to o tom, že máte plné obchody zbytečných věcí, které vám v reklamě předhazují jako  něco, bez čeho nemůžete žít a být šťastní, ale podle toho, kolik daná společnost investuje do své mladé generace. Kolik postaví bytů pro vznikající rodiny. Jak tyto mladé zadlužuje. Kolik si je schopna daná země vyprodukovat zdravých a skutečně potřebných základních potravin. Je jedno, zda obaly na těchto výrobcích nejsou krásně barevné, ale že vám po nich při dlouhodobém užívání, neztvrdnou játra, nebudete obézní a hlavně, zda lidé v té společnosti mají možnost a také povinnost pracovat. Ono totiž platí to biblické: “Kdo nepracuje, ať nejí!”. Čeho jsem si také v těch nádherných filmech nevšímal a bral jsem to jako zábavu, byla všudy přítomná kriminalita.

Jako správný rebel a také s jistou dávkou inteligence, jsem si začal z tehdejšího režimu dělat srandu. Po  nástupu na střední školu jsem byl ubytován na internátě. Zde mi soudruzi hned první den vysvětlili, co nemá Strana a Vláda ráda. Bylo to například to, že se nehodí, aby pokoje studentů byly vyzdobeny plakáty oblíbených hudebních kapel a podobně, ale určitě by jim nevadilo, kdybychom měli na stěnách nějakou tu politicky a prorežimně vytvořenou nástěnku. Jistě znáte z filmu “Pelíšky”, kde si dotyčný mladík pověsil “Gagarinova bratra“.  Tak jsem se zamyslel a se svými spolubydlícími jsem vyrazil do tehdejší prodejny knihy, kde se daly koupit velké, fakt velké obrázky oblíbených soudruhů té doby. Bylo to opět v období před VŘSR, kdy mnozí námi zamýšlení politici, které jsme si chtěli opatřit, nebyli k dostání. Už si nepamatuji koho jsme si pořídili, ale takový Klement Gottwald s Vladimírem Iljičem Leninem, tak ti byli vyprodaní a nedostatkoví, jako ty banány. Koho se nám podařilo získat, ten fakt nedostatkový nebyl, tak tím byl Gustav Husák, tehdejší prezident republiky. Spolu s ním byli ještě tři celebrity pověšeny nad mou postel. Asi týden trvalo, než na to soudružky a soudruzi zareagovali. Spíše čekali na vhodnou příležitost, aby na to mohli zareagovat.

Celá výzdoba a to musím podotknout, vyšla na 50,-Kčs. To bylo pro studenta té doby, který byl vášnivým kuřákem, jeden celý karton Startek, nebo jeden karton Marsek, v Čechách už neznámá značka a pokud bych si koupil jen ty Startky, tak jsem se mohl osvěžit 5-ti 10° pivy Přerovského pivovaru. A mohu vás ujistit, že tento nápoj jsem tehdy konzumoval velmi rád. Ale co bych neudělal proto, abych poukázal na hloupost tehdejších soudruhů.
Asi po týdnu od této provokace, nám praskla v předsíňce žárovka. My jsme si pořídili na noční svícení po večerce petrolejku. Ve 22. hodin se muselo zhasnout a spát, na to soudružky a soudruzi přísně dbali, tak jsme to řešili takto. V předsíňce byla tma a měli jsme tam všechny věci ve vestavěných skříních. Můj spolužák Petr J. si tu petrolejku rozsvítil a něco ve své skřínce hledal a pak mi ji strčil do mé skřínky. Nevím proč, ale prostě to udělal. Bylo to v období nařízeného studijního volna, kdy jsme se podle řádu internátu měli věnovat studiu. Že tak činíme, na to existoval dozor, a tak soudružka vychovatelka, jak se těm ženám co na nás dohlížely říkalo, vstoupila do pokoje a první, čeho si všimla, byla svítící petrolejka ve skříni. Okamžitě položila otázku:”Čí je ta skříňka?”. Já jsem netušil co ji zaujalo, tak jsem řekl, že je to moje. Udělala humbuk, že chci podpálit internát. Pak rychlým krokem strhla ze stěny jednoho soudruha, že to je provokace a zavolala soudruha ředitele. Byl jsem podmínečně vyloučen ze školy a z internátu, pro podezření ze žhářství a hanobení soudruhů. Ony ty fotografie totiž patřily do normovaného rámu a pouze tak mohli viset na zdi. Myslím si, že jim šlo hlavně o prezidenta. To jsem nevěděl. Takových politických provokací jsem udělal více – prostě puberťák. Vše vyvrcholilo až poté, kdy jsem pro svou kritiku okupace byl poprvé vyhozen ze školy. Musím být upřímný, hodně jsem soudruhům v této věci pomáhal studijními výsledky a přešel jsem na stejnou školu do Ostravy. To mi zajistila tenkrát má teta, která byla tuším poslankyní za městskou část Ostravy a hlavně byla ve školské komisi KSČ.

Nastoupil jsem opětovně do druhého ročníku, který jsem si musel zopakovat s trojkou z chování, zdůvodněnou dvěma neomluvenými hodinami, na které jsem měl omluvenku, ale skutečný důvod byl ten, že jsem v rozčílení po jedněch hodinách dějepisu, kdy jsme probírali rok 68 a tehdejší události, na protest proti pokrytectví soudružky učitelky, která pod tíhou mých argumentů uznala, že vše nebylo, jak jsme se učili, jak jsem však až po mnoha a mnoha letech hlubšího zkoumání zjistil, že to soudruzi nevyučovali až tak nepřesně, jsem na lavici nakreslil kříž s náhrobním kamenem, kde jsem na kříž umístil 28.10.1918-21.8.1968 a na náhrobku napsal tento epitaf:
“Zemřela samostatnost, do hrobu dána, siroty po ní zůstali. I každičkého rána, novou vlast si hledaly.”

Můj nový třídní profesor, milovník Strany a Vlády Sovětského svazu, který miloval více než já jsem miloval vánoční bramborový salát, tak ten nemohl rozdýchat, že jsem byl přidělen do jeho třídy, která byla vzorem v aktivitách tehdejší SSM (Svazu socialistické mládeže).  Můj kádrový posudek nepatřil k těm skvělým a tak vznikaly mezi námi určitá napětí. Časem se vše stabilizovalo až do chvíle, kdy jsem ve třetím ročníku odložil takzvané somradlo, které mnohým studentům v té době nahrazovalo aktovku na učebnice. Osobně jsem volil jednodušší způsob. Nechával jsem si vše ve škole, abych se po vyučování nemusel obtěžovat s příručním zavazadlem a mohl se věnovat naplno aktivitám, které mládež té doby prováděla. Bylo mi osmnáct, tak tušíte asi správně, že mne více zajímaly děvčata a návštěvy restauračních zařízení, hudba a kamarádi. Co bylo na mém somradlu jiné, než u ostatních bylo to, že jsem tam měl nápisy a krom oblíbených hudebních skupin, také například: “21.8.68 NEZAPOMENU.” Byl jsem o dva roky starší, než byli mí spolužáci, takže jsem byl určitým vzorem. Proto jeden z mých spolužáků si své somradlo také ozdobil těmito politickými názory. Náš třídní profesor, který byl politicky velmi angažovaný si toho všiml. U mne to toleroval, přecházel, neviděl, nechtěl vidět, nevím, ale opět tu bylo VŘSR a on si možná vzpomenul na slavný výstřel z Aurory, který se také vlastně nikdy nestal, na dobytí Zimního paláce. Nápis na somradle mého spolužáka, jej hodně rozčílil. Museli jsme zůstat po škole, byla totiž svolána mimořádná schůze SSM, abychom si to tak nějak stranicky rozebrali a udělali si na vše ten správný, stranický názor.

Profesor Radim Č. nám na této schůzi objasnil, co zažíval v té době roku 1968/69, že jeho rodině takzvaní demokraté malovali na dveře šibenice, vyhrožovali smrtí a podobně, že to nebyla vůbec jednoduchá doba. Jak již dnes vím, skutečně nebyla a takzvaní největší demokraté, s jejich černobílým viděním světa, také zůstali. Takže jej dnes chápu, ale tenkrát byl ten západní svět přece tak kouzelný, nádherný a plný věcí a pro mne hlavně hudby, kterou jsem miloval a tady si ji mohl koupit jen na černé burze. Jeho přáním bylo, když ukončil svůj velmi osobitý proslov, abychom se jeden po druhém vyjádřili a vlastně chtěl, aby z našich úst zaznělo odsouzení tohoto našeho spolužáka. 16-ti letí spolužáci věděli, co chce Radim slyšet, tak mu to odsouzení nějak odkývali. Když přišla řada na mne a otázka, co si o tom všem myslím, byla má odpověď taková:

Víte, já si soudruhu profesore myslím ( a myslím si to dosud), že Sovětský svaz není až tak špatný, ale s tou propagandou se to tu přehání.“.

Po krátkém zalapání po dechu, se soudruh třídní profesor rozhodl okamžitě schůzi ukončit a začal hledat způsob, jak se mne zbavit. A to nejenom co by studenta SPŠCH, ale i jako občana ČSSR. Nahrálo mu k tomu to, že jsem měl a mám příbuzné ve Švédsku a chtěli jsme se tam v létě v roce 1986 s mými rodiči podívat. Člověk musel v té době dostat od úřadu povolení a již několikrát nám bylo zamítnuto. Co kdybych tam chtěl zůstat. No, někdy soudruzi volili jinou taktiku, že vás pustili s tím, že počítali, že se už nevrátíte. To byl můj případ. Tehdy jsem to nevěděl až díky tomu, že mne po revoluci v 90 roce navštívil jeden můj spolubojovník ze základní vojenské služby, aby se mi omluvil, že na mne donášel. Ač jsem se na vojně dostal ke své složce, co si o mne soudruzi vedli, tak teprve on mi mnoho věcí rozkryl.

Takže povolení k výjezdu bylo a na měsíc jsme vyrazili poznávat Švédsko. Bylo mi 19 let. Tady v ČSSR mi ten výlet závidělo mnoho mých vrstevníků a kamarádů, takže jsem byl žádán o nějaké drobnosti, abych je přivezl. Jeden můj kamarád toužil po americké vlajce. Čím byla pro mne ta doba mého mládí zajímavá, bylo to, že přátelství s mými kamarády neovlivňoval žádný třídní původ, byli jsme si rovni. Rodiče nás nerozmazlovali a mi jsme si na mnohé věci museli vydělat vlastní peníze. Mé první rifle, na ty jsem si musel vydělat sám a jinak jsem vše dědil po svých o deset let starších sourozencích. Takže, když se nosili na kalhotách zvony, já měl trubky a naopak. Výborná škola pro budoucí život. Asi za pět dnů ve Švédsku jsem si zvykl na to, co vše v obchodech bylo. Mí bratranci ve Švédsku byli podobného věku jako já, tak mne velmi zajímalo, jak se baví, jaké jsou jejich vztahy. Tady jsem zjistil, že to pozlátko západu má velmi negativní vztah na mé vrstevníky. My jsme si klidně zahráli fotbal, sedli jsme si s kytarou a dokázali se bavit. Kdežto ve Švédsku to nebylo takto možné. Někdo byl z bohaté rodiny a někdo z chudé a už tam byl vidět ten odporný vliv peněz. Neupřímnost, prostě to drhlo. Další věc, která mne zajímala, byla ta opravdová skutečnost, jak je to s těmi do světa vytrubovanými vymoženostmi Švédského sociálního systému, o kterém tak rád tlachá náš prezident Zeman, který to vše načetl jen a jen z knih. Když jsem zjistil, že za hloupou nohu v sádře člověk musí zaplatit tehdy tuším 2 tisíce švédských korun, za operaci slepáku 20 tisíc, protože na to sociální systém prostě nepamatoval, tak jsem si řekl, co nás chcete učit. Bylo toho mnohem a mnohem více, co mi na tom výborném kapitalistickém světě vadilo. Oč větší bylo mé překvapení, když si mne večer před návratem vzal strýc stranou a dal mi nabídku, že mohu zůstat, že vše je zařízeno. Vůbec jsem nechápal. Byl s námi i můj bratranec z Ostravy, který tuto nabídku nedostal. Mí rodiče také o této nabídce nic nevěděli a byli sami překvapeni, když jsem se o ni zmínil před pár lety.

Soudruzi prostě nechtěli mít ve svém středu člověka, který svými názory kazil dobře vychovanou socialistickou mládež. Já jsem se jim vrátil jak bumerang a to určité soudruhy velmi zmátlo. Byl jsem podruhé vyhozen za školy. Začal jsem pracovat v Tesle Rožnov a tehdy jsem se potkal s komunistou, který mi začal po pár měsících dělat mistra. Ten předchozí mne neměl rád a celkově Valaši v té oblasti nemají moc rádi náplavu. Já se tam odstěhoval proto, že odtamtud pocházela má budoucí manželka. Tu můj první mistr neměl rád, protože byla spolužačkou jeho dcery a ona nebyla tou vhodnou kamarádkou. To není důležité. Nový mistr mi v létě 87 nabídl někde mimo pracoviště, zda bych nechtěl vstoupit do strany. Měl jsem ho rád, byl poctivý a hlavně spravedlivý, ale fakt věřil, že socialismus může být lékem pro lidstvo. Otec mi vždy říkal: “Pokud chceš něco v této zemi změnit, musíš vstoupit do strany a získat si na svou stranu lidi a teprve poté můžeš něco měnit.“. Tak jsem si řekl, dobrá zkusím to. V SSSR už probíhala přestavba a všichni jsme cítili, že by se mohla vrátit doba, která tu byla na jaře 1968. Tak jsem nabídku přijal. To později některé mé kamarády, zvláště pak jednoho, tak zklamalo, že se přestal po revoluci se mnou kamarádit. Myslel si a možná do teď myslí, protože miluje peníze a majetek, že jsem to dělal z prospěchu. Tak drahý Jirko, pokud to čteš, tak si zapamatuj, že mi šlo vždy a jenom o spravedlnost a ne nějakou kariéru.

Díky nějakým politickým neshodám na vojně, byl na mne nasazen vzpomínaný spolubojovník, měl jsem velmi vážné střety s politrukem, hlavně proto, že nedržel slovo. Dostal jsem se na výkonného praporčíka roty a tak jsem měl na starosti i nástěnku, mocnou to zbraně ve formulování myšlenek. Díky perestrojce, jak se procesům v SSSR říkalo, byl již tehdy tisk v SSSR velmi svobodný a já jsem byl jako výkoňák, zásobován sovětskými tiskovinami, tak jsem na nástěnku dával zajímavé články, které politruk mohl kritizovat jen nějakým vlastním názorem. Tak se nástěnka stala velice oblíbenou nástěnkou. Z vojny jsem pak musel předčasně odejít na šachtu, protože jsem před takzvaným Palachovým týdnem odmítl rozkaz i se svými podřízenými, což byly tehdy vojáci na manévrech, otcové od rodin, jet do Bratislavy mlátit demonstranty. Politruk nechtěl pro máslo na hlavě, to řešit politicky tak, že by mne za to poslal k soudu, ale hodil na mne spoluúčast rozkrádání majetku, které prováděl voják centrálního výstrojního skladu a já jsem po předchozím výkoňákovi zdědil přebytky výstroje, které se on snažil zachránit.

Naštěstí šachta měla přednost, tak jsem se mohl vrátit do civilu. V létě, tuším  v 15 srpna měl vystoupit na svém koncertě Jarek Nohavica, který měl zákaz hrát od našich soudruhů, ale byl mu tehdy zákaz zrušen a on mohl odcestovat do Wien, kde se setkal s Karlem Krylem. To je ta epizoda, kdy z něj pan Hutka, který nikdy nic po revoluci nedokázal, udělal STBáka. Drahý Jaroslave, on byl tak velký donašeč, že mu ten plánovaný koncert soudruzi 15.8.1989 zrušili a dostal další ban. Tehdy jsem přišel na koncert a paní pořadatelka mi vysvětlila co je ve věci a proč mu soudruzi ten koncert zrušili.  V té době jsem měl po dvouleté čekací lhůtě jako kandidát strany, tak jsem se měl stát členem. Zrušení koncertu byla pro mne poslední kapka. Napsal jsem na ÚV KSČ dvě A4 popsané důvody proč nemohu a nebudu členem strany. Reakce přišla cca za 5 dní.  Otce si předvolala STB, aby mi domluvil. Asi po 8 hodinovém přemlouvání, že netuším, co soudruzi chystají (spuštění akce NORBERT), že mne pošlou do pracovního tábora, že ať odvolám a stáhnu svůj dopis. Mrzí mne, že jsem si neudělal kopii, ale možná jej mají v archívu někde založený. Tehdy jsem řekl, že před nikým nebudu ohýbat hřbet i za cenu, že by mě to mělo stát život. Pravda je pro mne cennější, než nějaký benefit.

Za dva dny mne v práci přeřadili na pracoviště, kde jsem ještě s jedním stejně starým klukem, kterého tehdy neměli rádi pro jeho náboženské přesvědčení, nechali pracovat pod tvrdou normou, kterou jsme nebyli schopni plnit, protože nás tu práci nikdo nenaučil a neměli jsme žádnou zkušenost. Takto si nás soudruzi vychutnávali tři týdny. Najednou bylo rozhodnuto, abychom se vrátili zpět na svá předešlá pracoviště. Proč? Trochu teď některým otevřu oči. Celá ta sametová šaškárna se připravovala dlouho, dlouho dopředu. Takže to co říká pan Žifčák alias Růžička o tom, že vše byl boj uvnitř strany, tak je pravda. V těch dnech se totiž rozhodlo, že už akce Norbert nebude a vše půjde podle dohodnutého scénáře. To jsem samozřejmě nevěděl, ale až po plyšáku jsem pochopil, proč najednou ta změna. Někdo tu černou práci v takzvaných revolučních dnech musel odmakat a kdo byl v roli užitečného idiota na to připraven? Ano nějaký Zemánek.

Když jsem se dozvěděl, bylo to až 19.11.1989, že se něco semlelo a že je tam mrtvý, bylo mi jasné, že tomu socialismu, který bylo potřeba reformovat, právě odzvonil umíráček. Ještě se svým kamarádem Jirkou B., jsme vyrazili v neděli na dnešní Masarykovo náměstí demonstrovat. Jediné co jsme nalezli, bylo pár lidí, kteří nic netušili a z jednoho okna hrál Karel Kryl. Tak jsme si zazpívali a jeli domů. V pondělí, hned po práci, jsem zjistil, že se začíná vytvářet OF a že je možné se zapojit v porubské knihovně. Tam mi někdo doporučil, abych si koupil trikolóru, aby bylo všem jasné, že se něco děje. Je potřeba, aby ti, kdo něco organizují, aby měli na sobě dresy, tedy něco, co dá ostatním vědět. Pak se vše dalo do pohybu.

Jak to dopadlo?

To můžeme dnes posoudit velmi objektivně. Stát s tří bilionovým přebytkem byl za pomoci té hodné západní demokracie rozkraden. Stát se díky zprivatizování ČNB nádherně zadlužil. Z úplné soběstačnosti v potravinách, jsme se stali odpadkovým košem pro Francouze a Němce. Můžeme sice cestovat do nově se tvořících islámských zemí západní Evropy, ale o to více můžeme poslouchat nesmyslné zákony Bruselu.

Celé to divadlo a to nejenom pro východní Evropu, ale pro celý svět, má a slouží k jedinému. K absolutní kontrole, kterou již máme, ale bude to ještě lepší.  Část lidí se má vzájemně povraždit s návštěvníky z jiných kultur, které sem donutili přijít ti samí režiséři, kteří zorganizovali samet. Již nejsme ženou a mužem, ale máme asi 40 různých pohlaví, zatím nám je neukázali, ale máme je. Otec a matka už nesmí být otcem a matkou, ale rodičem 1 a rodičem 2. Mluvit o tom, že je to špatné, hloupé a nemá to se selským rozumem nic společného, tak to se už pomalu nesmí a brzy za to budou zavírat. Víte kdo to nařídí?

No ti největší demokraté. Jenomže vše je ještě trochu jinak, ale na to jsem už mnohokráte ve svých článcích upozorňoval. Je zde stále a už se realizuje akce Golgota. Po finanční krizi, která přijde, skončí v souladu s proroctvím z Danielovy knihy USA a VB,  na jejich rozpad se už čeká, jen co se ta krize spustí, pak se k moci dostane ten mrtvý socialismus, určený pro celý svět.
Na počátku jsem se zmínil, že jsem se stal největším atheistou v 5-ti letech svého života. Dnes však jím nejsem. Zkuste se prosím, hlavně vy mladí zamyslet, zda máte vždy všechny informace po ruce, abyste se dokázali správně a hlavně svobodně rozhodnout, čí hlas vlastně posloucháte. Zda ten milionový chlívek, kteří někteří navštívíte dnes na Letné, není opět jen hrou určitých skupin, které  si z vás přejí udělat užitečné idioty? Zda ty ovce kráčející na porážku, nejste náhodou vy a ne ti, kdo hledají odpovědi na dnešní události u Stvořitele nebe a nádherné planety Země?

Přeji vám, drazí čtenáři, kteří jste dočetli až do konce, aby vás nikdo při rozjímání na posledními otázkami nevyrušoval a nenašeptával své vlastní odpovědi. Krásný den všem.

PŘIDAT NOVÝ NÁZOR

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít