Už došlo i na Delona. Americké aktivistky chtějí zničit dnešní svět i naše vzpomínky

Už došlo i na Delona. Americké aktivistky chtějí zničit dnešní svět i naše vzpomínky

Když vešlo letos na jaře ve známost, že má být na filmovém festivalu v Cannes udělena Zlatá palma za celoživotní dílo Alainu Delonovi, měl jsem, stejně jako drtivá většina mých přátel, bývalých i současných filmových nadšenců, za to, že není nikdo, kdo by ji třiaosmdesátiletému „veteránovi“ francouzské a světové kinematografie nepřál. Jak jsem se jen mýlil, jak jsme se jen, všem svým zkušenostem navzdory, mýlili!

Už došlo i na Delona. Americké aktivistky chtějí zničit dnešní svět i naše vzpomínky 1

Aktivistky z americké organizace Women and Hollywood v čele s Melissou Silversteinovou proti tomu sepsaly internetovou petici, v níž – mimo jiné s odvoláním na rozhovory, které poskytl médiím – označily Delona za rasistu, homofoba a mysogina, jenž si tuto cenu (a zřejmě vůbec žádnou jinou cenu) nezaslouží, a basta! Následně se pod petici podepsala spousta dalších lidí, kteří měli a mají ve věci rovněž jasno: To by tak hrálo, dávat prestižní ceny odporným, zavrženíhodným individuím, jako je Delon! Ředitel festivalu Thierry Frémaux tlaku prozatím odolává; petici označil za akci „politické policie“, Delon coby herec „dřívější generace“ má podle něj prý „právo myslet si a říkat, co chce“, a cenu dostane. Jak to ale nakonec dopadne, teprve uvidíme.

Celá věc je pro dnešní dobu příznačná. Alain Delon není první, ani poslední velký herec, jenž čelí kritice za své údajně nevhodné jednání v minulosti. Své by o tom mohli vyprávět třeba Geoffrey Rush, Michael Douglas, Dustin Hoffman či Kevin Spacey, mám-li jmenovat alespoň několik dalších případů. Aby bylo hned na začátku jasno, ani v náznaku netvrdím, že se výše jmenovaní muži činů, z nichž jsou obviňováni, nedopustili a že jsou v tomto smyslu nevinní; o tom může ostatně rozhodnout jen nezávislý soud, dojde-li na něj, nikdo jiný. Skutečnost, že se ve většině případů jednalo/jedná o obvinění vznesená po mnoha letech (u Dustina Hoffmana jde například o kauzy či „kauzy“ z osmdesátých let minulého století) a že obvinění jsou slavní, bohatí (a tedy odškodné schopní platit) muži, však vyvolává řadu otázek.

O tom ale psát nechci a nebudu. Rád bych napsal pár slov o něčem, respektive o někom jiném. O Alainu Delonovi. Slavný Francouz, rodák z pařížského předměstí, má za sebou vskutku rušný život – osobní i umělecký. Již od dětství složitá, vzpurná povaha (nejspíš i důsledek toho, že vyrůstal v rozvrácené rodině), jež měla za následek opakované vyhazovy ze stále liberálnějších škol, rychlý vstup do armády a účast ve válce v Indočíně, divoký soukromý život plný milostných i jiných afér, včetně vyšetřování v souvislosti se zavražděním jednoho z osobních strážců a tak dále a tak dále. Věru žádný Mirek Dušín, žádný „plakátový“ hrdina ze školních čítanek pro děti.

Ruku v ruce se soukromými eskapádami šly ale také Delonovy úspěchy na filmovém plátně. Ty se rodily jednak z nesporného talentu, jednak ze spolupráce s bez nadsázky geniálními režiséry, jakým byli například Luchino Visconti či Michelangelo Antonioni a mnozí další. Nikdo z nás, kteří milujeme světový film, do smrti nezapomeneme na bloudění mladičkého Tancrediho (Alain Delon) se stejně mladou a stejně půvabnou Angelicou (Claudia Cardinalová) Gepardovým zámkem, stejně jako nezapomeneme na kultovní Sicilský klan, kde byli Delonovými partnery Jean Gabin a Lino Ventura, na Delonovo řádění v Derayově gangsterce Borsalino s Jeanem-Paulem Belmondem, na jeho ztvárnění legendárního detektiva Rogera Borniche v Povídce o policajtovi (režie znovu Jacques Deray), ani na jeho barona de Charluse v křehké a smyslné Swannově lásce Volkera Schlöndorffa; jako kluci jsme navíc nejednou šermovali podle jeho Zorra a Černého Tulipána…

Ve všech těchto rolích i v mnoha dalších byl Delon, ať už hrál kladné či záporné hrdiny, jedním slovem uhrančivý, anebo okouzlující, chcete-li. Veliký herec, symbol jedné veliké herecké generace, idol a hvězda francouzského, evropského a světového filmu z časů, kdy se do kina chodilo, i v komunistickém Československu, mimo jiné, „na Delona“; jen pouhé jeho jméno pod nápisem „hrají“ stačilo k tomu, aby kina praskala ve švech, což je dnes skoro nepředstavitelné. Delon byl navíc fanatik, pracant střídající neúnavně jednu roli za druhou, postavu za postavou, příběh za příběhem, i proto nám zůstává v paměti dodnes, i když už vzhledem k pokročilému věku a zdravotním problémům téměř nehraje.

Udělení Zlaté palmy v Cannes má navíc svoji logiku; právě tady Alain Delon v roce 1962 obdržel Zvláštní cenu poroty za roli v již zmíněném Antonioniho Zatmění, právě tady získal hned o rok později Zlatou palmu rovněž již uvedený Viscontiho Gepard s Delonem v jedné z hlavních rolí, právě sem velmi rád jezdil – mondénní festival zkrátka vyhovoval jeho naturelu víc nežli jiné. Teď, na „stará herecká kolena“, by se měl podle amerických aktivistek Cannes širokým obloukem vyhnout, kát se a ani v náznaku nepomyslet na to, že by tu mohl převzít slavnou cenu.

Jak všechno nakonec skončí, jak už jsem napsal, nevíme. Za sebe – a věřím, že nejen za sebe – nicméně doufám, že šéfové festivalu neustoupí, že si Delon pro cenu o víkendu přijde a že mu bude aplaudovat plný sál. Letošní Zlatá palma za celoživotní dílo totiž není cenou za vzorné chování, nýbrž uznáním toho, jak skvěle hrál téměř půlstoletí své role, a za to, kolik radosti (a také smutku) rozdal divákům na celém světě. Velcí umělci, nejen herci, ale i malíři, muzikanti a spisovatelé, stejně jako vědci, sportovci anebo politikové, jsou prostě často, jací jsou – marniví, sebestřední, výstřední, prolhaní, zlobiví, jednoduše řečeno, v tom dobrém slova smyslu, hříšní lidé jako každý jiný, lidé, kteří v životě dokázali velké věci, ale také „se podepsali pod věci“, jimiž se v den posledního soudu nejspíš nebudou příliš chlubit. Jako my všichni, tak už to chodí.

Pokud jde o Alaina Delona, na tom, že ho máme, všem chybám navzdory, rádi, nemohou nic změnit ani americké aktivistky, ani jejich petice, ani tisíce jejich příznivců. Ať udělají cokoli, naše vzpomínky na Delona, na krásné anebo jenom zábavné filmy, ve kterých hrál, a na to, co pro nás znamenaly, nám nikdy nevezmou. Ty totiž patří, stejně jako náš vnitřní svět, jenom nám.

Převzato: KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít