Příběh začíná když jsem nastoupil do nejmenovaného korporátu jako IT servisní support. Tenhle korporátní závod se nacházel na vesnici a s tím souvisela velká část jeho demografie.

Po nástupu jsem místo zaučování se na pracovní pozici, dostal nutnou lekci ve zmrdí sebeobranně, jelikož jsem byl mladší a naivní. Měl jsem z té doby pracovní zkušenosti díky svému původu jen z vietnamské komunity, kde věci probíhaly o dost jinak.

Rozkoukávání se ve zmrdství

Hnedle si mě vyhlídla trojice zmrdů z kanceláře výrobního oddělení, které s mojí prací nemělo nic společného, ale začali se producírovat, říkat mi jak mojí práci dělat. Po chvíli zjistili, že nejsou dost zajímavý. Respektive, že účelově hloupnu pokaždý když otevřou tlamu, tak mi tam začali svými po léta vypilovanými zmrdími technikami dělat z práce peklo.

Měli tam k dispozici jednoho z mých seniorních kolegů na oddělení, který jim dělal vhodné alibi a nebál se si čas od času k platu dopomoct prodejem staršího IT vybavení (bude důležité později). Proto se vořežpruti báli, že by jim tam jejich zmrdikolektiv nějaký nováček mohl zhatit a oni by přišli o velice cenný zdroj.

Důležité je v tomto případě semknutí zmrdů, aby při stížnostech si mohli navzájem řiťolezně dosvědčit, že oni jakože nic, co si to vůbec ten stěžovatel vymejšlí a vůbec on je tady ten agresor a dělá vlny. To se mi stalo v mládí celkem běžně a kdybych nebyl odhodlaný se každý den s někým porvat tak v týhle zemi ani nevystuduju základní školu.

Už na první dobrou jsem vycítil zmrdstvo, jenomže v korporátě to funguje tak, že Vám konkrétní zmrdstvo musí dosvědčit 2 další lidi. A to je v prozmrděném kolektivu problém. Zmrdi si navzájem kryjí záda a nikdo přece nechce být na vesnici za práskače, protože pak se s takovými lidmi musí potkávat v místní hospodě u škopku nebo na fotbale. V horším případě takhle vyděděnému jedinci rozbijou držku, podřežou gumy anebo otráví domácí zvíře.

Taktika maloměstského zmrda je nejdřív to hnát přes sílu. Díky mému exotickému původu nebyl problém sehnat si k sobě nějaké další zmrdy a plešky, který příjdou a udělaj bububu, aby se nám tady ten cizák moc neroztahoval. Ve chvíli kdy tohle nezabere, jelikož z fyzickýho hlediska by si na mě vylámali zuby a kdybych jim jednu vlepil tak se to obrátí proti mně a ve výsledku se porvat s půlkou vsi, se museli maloměstští zmrdi povýšit na zmrdství psychologického rázu.

Tříčlenná skupinka z pomocí dalšího mi chodila mlátit na dveře, když jsem byl na směně sám. Přišli do kanceláře s žoviálním tónem jako „Heléé, vždyť my jsme kamarádííí“ (v tu chvíli mi došlo, že mám co do činění se silně narcistickými emočně manipulativními zmrdy). Když jsem jim to nesežral, tak mi tam rovnou začali hajlovat, přidělávat mi další tikety škozením na méně důležitých počítačích ve výrobě. No nic protože jsem od přírody pracovitý člověk tak jsem si s touhle prací navíc poradil, ale sralo mě to dost.

Po nějaké chvíli, kdy jsem nasadil taktiku šedého kamene a tím působil neškodně, se přesunuli na snadnější cíl. Tím byl jediný nezmrd v jejich kanceláři, starší chlapík kterýmu chybělo rok a půl do důchodu, musel pečovat o svoje stárnoucí rodiče a byl jediný člověk se kterým jsem mohl mít na oddělení inteligentní konverzaci. Trojice zmrdů vyvrcholila tím, že jeden jejich kousek se začal podepisovat na chlapíkově zdraví a to už byla nucená řešit místní „ejčár“ a rádoby leader trojice zmrdů (taková falešná šišlající krysa) byl z firmy promptně vyhoštěn.

Ve zmrdikolektivu je zajímavé, že když začne jít do tuhýho tak začnou dělat, že se navzájem neznají, ale to je pouze dočasný stav. Zmrdi se po období šoku ze ztráty seskupí, opět otrkají a případně k sobě naverbují zmrda-čekatele z jiných řad a vesele jedou dál.

Bohužel pro chlapa před důchodem to skončilo tak, že seknul s prací, než aby se doklopýtal do podzimu života každodenním obklopením zmrdikolektivu. Vedoucí jejich oddělení už byl za léta působení psychologicky vykastrován a zvládnul na tuto situaci jen pokrčit rameny.

Kdo je poctivej, ten je zmrd proti nám

Po nějaké chvíli jsem si všiml, že nám uskladněné počítače z oddělení mizí, zpravidla v období když nejsem na směně. V kanceláři hemžilo řadou obejdů s otázkami. „Hele klucí a co s těma počítačema budete dělat. A budete je jako prodávat? A prodejte mi jeden, vždyť se Vám to tady válí“. Jsem nadhodil projekt přeprodeje starších PC zaměstnancům. Proč by si měli přijít na svý jen rádoby vybraní jedinci, když to může být férové pro všechny. Naštěstí v té době nastoupil do firmy jeden byrokracií nadaný kolega, se kterým jsme projekt dotáhli do konce i když se to při nutné spolupráci s „ejčár“ dalo připodobnit rození ježků. Ale jo povedlo se, PC byly prodávány že se někdo přihlásil o konkrétní kus a když bylo zájemců víc tak se přešlo do loterie. Takže si na svý mohli přijít pro změnu i lidi z výroby a ne jen opruzové co chodili halekat okolo. Fér pro všechny.

Jednou nám zmizel i fungl nový monitor ještě v krabici a chlapíka jsem zastihl čórkaře na kameře jak si ho odnáší a nakládá do auta. Záznam jsem předal vedení. Snažili jsme se to papírově doložit, ale vzhledem k tomu jaký tam mají v evidenci bordel a evidence IT majetku je vedená do excelovský tabulky, se to chlapíkovi i přes přímý video důkaz nepovedlo prokázat. Mimochodem ten čórkař seděl v místních odborech.

Nejhorší bylo, že kolegyně z jeho oddělení, která mu podle všeho ten monitor přenechala se vyptávala „A kde ten monitor jako jééé? A nemám ho na sebe napsanej, že nééé.“ Přičemž k tomu aby se oči obrátili na mě dopomohl kšeftařský kolega (viz alibista pro trojici zmrdů výše), co na mě převedl její tiket ohledně instalace nové stanice. Díky bordelu v evidenci zařízení mi nemohlo bohudík nic hrozit a vina se na mě svalila jen na úrovni pomluv.

Namyšleností zmrdů a jejich provokacemi mého morálního jádra jsem dále zjistil hloubku prozmrdění organizace a spletitostí jejich vztahů.

Další zjištění bylo, když se těsně před vánoci začala objevovat IT technika o které jsme nebyli informováni, ale jako oddělení za ni „měli zodpovědnost“. Mým osobním pruděním jsem se dopátral, že si objednali trojici monitorů. Dva pro šéfa logistiky  (mimochodem dobrý kumpán s trojicí šikano-zmrdů a čórkařem výše) a jeden pro jeho nadřízeného z nákupního oddělení. Všechny jsem je oběhl a jejich plánované vánoční dárky jim nechal zapsat do zaměstnanecké karty vybavení. Malá výhra pro můj pud poctivosti. Z toho vzešel nápad na propracování směrnice, aby se nám tady nic podobného nedělo. Jenomže to do mě začali oba manažerský(jak nákup tak logistika) nenápadně zmrdit, ať si zbytečně nenadělávám práci, že oni směrnice stejnak nemají rádi a kdesi cosi. No nutné spolupráci s nimi se začali stavět prdelí ke zdi.

Divný, ve vietnamský komunitě bylo zvykem člověka který krade promptně vykázat a už si u nich neškrtl. Tady si vyhřívají křeslo na manažerských pozicích a v případě nižších kancelářských pozic se vetřou do odborů. Zatímco každý den prochází kolem lidí z výroby, kde se mnohdy počítá s každou korunu v rozpočtu. Ono když si uděláte kamarády s lidmi přes které protéká zboží, můžete si na firmu leccos pořídit domů. Výše popsané situace považuju jako přežitek minulého režimu, kde vládlo rčení „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ A nepřekvapuje mě, že nejvíc zkušeností a příležitostí ke zmrdění a zlodějině má v místním ekosystému, až na vyjímky, generace husákových dětí. Z řad kancelářských samozřejmě, řadový výrobák ať si nasere a odmaká svůj život ve směnným provozu.

Sexuální zmrdi, vošousti

Díky exotickému původu (jsem míšenec eur/asie), slušnému chování a dodržování dres-kódu (ve Vietnamu standard, že pokud někdo nemaká rukama a nastoupí do kanceláře, tak podle toho taky navenek vypadá a nějak se chová, na maloměstě jsem fintil a dobroser se kterým se dá zametat, jelikož je to společností tolerovatelné – zákon zmrdí džungle) jsem se těšil zájmu žen, někdy přehnanému.

Jedna odborářka (kolegyně čórkaře), s přehledem ta nejhnusnější bachyně na patře si dělala zábavu z toho mě při projití kolem štípat do zadku. Moje přirozená slušnost mi bránila jí odpálkovat slovy, že vůbec není dost přitažlivá na to, aby vůbec na kohokoliv šahala a nechá radši ruce v kapse. Nemám nic proti pořádným ženským, který na svět přivedou několik dětí tak se to na jejich těle podepíše. To je přirozený jev. Místní bachyně oproti tomu je bezdětná, odporná na pohled a se sklony k dominanci. Nic z čeho by zářila přitažlivost ženská. Postupem času jsem se dozvěděl, že se pokusila prošukat na korporátní IT přes služebně staršího kolegu ze zahraničí. Ten při nucené návštěvě naší lokace nějak nevěděl co s ní dělat a při jejich společné interakci pokukoval po mě abych ho od situace zachránil.

Nějakou dobu místní přestárlí vošousti dali hlavy dohromady a začali šířit fámy, ono když nezvládneš kontrolovat jedince tak to musíš udělat skrz jeho okolí.

„Podívejte jak se těm ženským líbí, jak je slušnej a dobře se oblíká, no to je jasnej teplouš“.  A zbytek společnosti se toho chytnul jak hovno na košili. Ono ve chvíli kdy s věkem hodnota chlapa na sexuálním trhu upadá, má buď možnost na sobě pracovat, anebo (což je o dost snadnější) ji snižovat u ostatních. Asi aby se nám tady v Čechách vietnamčíci moc nerozmnožili.

Jako progresivní mileniál jsem s gay komunitou v pohodě. Jsem ekcentrický

(to máme v rodině) a introvertní, což je asi nejhorší kombinace pro konzervativní korporátní společnost. Dokonce i dva kámoši, co jinak žijí hetero mi nezávisle na sobě řekli „Hele já nejsem na chlapy, ale s tebou bych si říct dal“. Takže ve mně očividně je leccos přitažlivého pro obě pohlaví. Ale přesto mě osobně sex s chlapama neláká a pokud by to pro mě bylo v životě řešení, tak bych to provozoval už dávno.

Skoro bych čekal, že při takovém množství homofóbních narážek a fotrů co se při setkání se mnou začali olizovat, bude někde kolovat fotka anebo videozáznam jak si navzájem dráždím kořenovou čakru s něčím synem, manželem či dědou. Prostě žůžo.

Zakořeněný nonšalantní rasismus

Asi bych se ani nedopočítal narážek na můj původ hned po nástupu (hlavně od zmrdí trojice výše). Díky tomu, že pocházím z menšiny, tak jsem vždycky stál za agenturními zaměstnanci ze zahraničí, bavil se s romákama a dokonce zažil vášnivý románek s jedním bulharským děvčetem. Na tu si brousil zuby jeden ze starších homofóbních vošoustů, čímž jsem ho dost nasral.

„Co tady děláš, ty máš bejt někde ve večerce ne?“

“ Hahá ty určitě žereš psy a kočky“

“ Hele ten banán je žlutej jako ty“

“ A nemáš nějakou teplákovku Abibas za tiťapade“

*roztáhne oči do strany* „Aj ťing ťong“

“ Hele a že ty máš malý péro?“

Jak jste dost možná vytušili tak tyhle poznámky pocházejí z řad postkomunistický generace, která na prvního asiata mimo tržnici, večerku nebo fast food narazila prvně když byli zhruba v mým věku. Ale nonšalantní rasismus tohohle směru je v nich tak zakořeněný, že to ani nejsou schopný registrovat. 10/10 králové komedie, tenhle materiál nikdy nepřestane bavit. Jak jste to hoši vymysleli? Geniální.

Aneb, řekni že jseš starej a mimo společenskýho ducha doby, aniž by jsi řekl, že jseš starej a mimo společenskýho ducha doby. A ve chvíli kdyby ses pokusil se znova uchytit v nějaké slušnější společnosti tak s těmito názory shoříš jako papír (samozřejmě záleží na stupni prozmrděnosti firmy).

Tak tohle byla moje zkušenost s maloměstským korporátem. Leckdo to může označit za mileniálovo oprsklé stěžování a jak je naše generace zpovykaná. Ovšem dle mých zkušeností jsem nenarazil na drzé vrstevníky. Vždycky si otvírali držku a škodili nejvíc lidi z komunistický a postkomunistický generace. Vědecky je prokázáno, že narcisismus je v mladších generacích na ústupu, i když to přes zeď instagramů, facebooků a tiktoků tak nevypadá. Abych jen nehanil, bylo tam taky spousta fajn lidí co mi vycházeli vstříc a byli na úrovni včetně generálního ředitele. Ten zapůsobil jako rovnej chlap, bohužel si zvolil za životní misi velet týhle opičárně. Ale s firmou a odděleními, kde je fluktuace na nižších kancelářských pozicích rychlostí kolotoče, asi nebude tak úplně něco v pohodě.

Moje prognóza je taková, že bude trvat ještě tak tři až pět generací, než se vůbec bude moct český národ označit za evropany, natož za progresivní společnost. Asi v tom bych spatřil velký zdroj svého „hejtění“.

V tuhle chvíli jsem po odkroucených skoro 4 letech ve výpovědce takže mám unikovou cestu vyšlápnutou. Uvedený text je možné vnímat jako mé výpovědní interview.

převzato z: Dfens

0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x
()
x