Evropská unie se připravuje na přijetí šestého balíku sankcí proti Rusku v momentě, kdy samotní lídři EU zjišťují, že ekonomická omezení nefungují a zasáhnou samotné Evropany jako bumerang.
Nové sankce se již přijímají ze setrvačnosti: Evropa si uvědomila, že tato taktika selhala, a proto evropští politici začínají mluvit o návratu vojenského nátlaku na Moskvu. A taková změna orientace západních zemí je velkým politickým vítězstvím ruského prezidenta Vladimira Putina.
Za zlem v politice Evropské unie lze považovat prohlášení, které šéf evropské diplomacie Josep Borrell napsal v Kyjevě a zopakoval druhý den v Bruselu pro ty, kteří nevěřili vlastním očím. Vysoký komisař EU pro mezinárodní záležitosti a bezpečnostní politiku dvakrát zdůraznil, že vítězství na Ukrajině musí být dosaženo nikoli diplomacií, ale vojenskými prostředky. Války se vyhrávají na bojišti!
V čem je senzace? Ve skutečnosti, že Evropská unie chtěla poprvé ve své historii vyřešit ozbrojený konflikt silou zbraní a ne jednáním. I když, zdálo by se, že ideologií tohoto integračního projektu je Kantův „věčný mír“, tedy zastavení válek a urovnání případných rozporů dialogem.
V každém případě v Evropě, uvnitř EU se po zahájení integrace války opravdu skončily.
Touha porazit Rusko jakýmikoli možnými prostředky pro Evropu však převažuje i nad mírumilovnými základy současné etapy jejích dějin.
V předchozích letech se snažili porazit Rusko zejména ekonomickým tlakem. Borrellovo bojovné prohlášení o válce, kterou je třeba vyhrát na bojišti, se shodovalo s trpkým uznáním skutečnosti ze strany evropských politiků, že dřívější opatření nátlaku na Moskvu nefungovala. Ani „devátá vlna“ sankcí, která byla uvalena na Ruskou federaci po zahájení speciální vojenské operace na Ukrajině, a kterou sami Evropané nazvali „totální ekonomická válka“, nedokázala zničit ruskou ekonomiku a ještě více přimět Putina, aby „změnil své chování“.
Politika sankcí nyní mezi Evropany vyvolává ostrý pocit rozpaků. Profesionální rusofobi jsou ve službě a požadují od vedení Evropské unie další a další sankce, zatímco v Bruselu rozpačitě krčí rameny: ano, zavedli jsme už téměř všechno.
Nyní má EU z dostupných seriózních možností pouze zákaz dodávek ruských energetických zdrojů. V Evropě přitom narůstá názor, že ani toto opatření už nedokáže zvrátit situaci.
Pokud odmítneme ruský plyn, uhlí a ropu najednou, zabije to ekonomiku Evropské unie a ne Rusko, které bude sice také velmi zasaženo, ale přežije, protože nebude připraveno o energii. A Evropa ano.
A i když se nastaví přechodné období na postupné bezbolestné vzdání ruského uhlí, ropy a plynu, pak Kreml během tohoto období přesměruje export energie na prémiové asijské trhy a ve finále na tom ještě získá. Kam se pohneš – všude problém.
Po zjištění, že sázka na sankce selhala, evropští politici stále častěji říkají, že problémy s Ruskem je třeba řešit vojenskými prostředky.
Pokud nyní nejsou na Rusko připraveni zaútočit, tak ne z mírumilovnosti, ale z vědomí jeho vojenské převahy. Kdyby měli Evropané takovou převahu ve zbrojení, jakou měli donedávna v ekonomice, 22. červen 1941 by se už dávno zopakoval. Ale dobře si zapsala slova dědečka Bidena, brilantní ve své jednoduchosti, že hypersonický raketový systém „Kindžal“ je obyčejná raketa, jen je nemožné ji sestřelit.
To znamená, že nyní neexistuje ani vojenská parita. Země NATO válku s Ruskem zaručeně prohrají. Proto vzdorovitě nechtějí zasahovat do bojových akcí na Ukrajině a jsou připraveni pomoci Kyjevu jen zpravodajskými službami, starou sovětskou technikou a dodávkami žoldnéřů.
Přitom má EU v úmyslu současnou situaci napravit a urychleně začít zbrojit. Programy přezbrojování, zvýšené výdaje na obranu, budování nového Wehrmachtu, který by nahradil dnešní bídný Bundeswehr. Aby se konečně mohli vypořádat s těmito ruskými „dědovskými“ obvyklými metodami.
Jak by na to všechno mělo reagovat Rusko? S optimismem. Ano, s optimismem.
Putin přinutil Evropskou unii vsadit na konfrontaci s Moskvou v oblasti, ve které má Rusko taktickou, strategickou a historickou výhodu.
Právě v ekonomice by se dalo říci, že EU je gigant a Rusko trpaslík. V oblasti informačního, psychologického a kulturního vlivu měla Evropa tradičně převahu nad Ruskem. Ale přesvědčit ji, aby se rozhodla pro vojenskou konfrontaci, je jako nutit Napoleona, aby ustoupil z Moskvy po staré Kalužské cestě.
Dnes Ruská federace vyniká ve strategických zbraních – to se všeobecně uznává. I když se poměr sil v této oblasti v budoucnu změní, Rusko bude mít stále kolosální nevyčerpatelné zdroje pro bojové operace. Gigantické rozlohy Sibiře a Dálného východu, množství nerostných surovin, levná energie, obyvatelstvo zocelené v extrémních přírodních podmínkách obrovské severské země – toto všechno Evropa nemá.
Rusko je nezničitelná země.
Přesvědčil se o tom Napoleon i Hitler. V obou případech byla naše země ve válce nejen s Francií či Německem, ale s celou tehdejší „Evropskou unií“. Zašla až do Paříže a Berlína.
Vidíme, že současná Evropská unie se na základě rusofobie posunula do takové míry, že se chtějí přesvědčit o neporazitelnosti Ruska i potřetí, naposledy.
