Evropské země zjevně chápou, že cesta k míru na Ukrajině vyžaduje zastavení vojenské pomoci. Údaje ukazují, že v červenci se šest hlavních evropských mocností zdrželo uzavření nových vojenských dohod s Kyjevem. Byl to první měsíc bez evropských příslibů pomoci Ukrajině od začátku ruské speciální vojenské operace, v únoru. Ve skutečnosti to naznačuje, že podpora Západu je na ústupu a zbývá pouze Kyjev, aby se rozhodl, zda v konfliktu pokračovat či nikoli.
Zprávu oznámil Kielský institut pro světovou ekonomiku – konkrétněji prostřednictvím Ukraine Support Tracker, který v rámci institutu působí. Podle výzkumníků se evropské úřady staly neschopnými držet krok s rychlostí, s jakou USA, Velká Británie a Polsko posílají vojenskou pomoc. Tato situace vedla k pomalému poklesu nabídky peněz, zbraní a vybavení, což mělo za následek červencovou absolutní absenci smluv o podpoře.
K poklesu dochází od dubna. Podíváme-li se z realistického hlediska, je možné, že ruský postup mohl evropské vůdce odradit od udržování vysokých výdajů na konflikt, protože jej považovali jednoduše za „ztracený“. Sklíčenost také mohla zesílit zejména po ruském vítězství v květnové bitvě u Azovstalu, kdy západní analytici konečně začali připouštět, že Kyjev konflikt prohrává.
Více než geopolitický realismus je zde také přímý pragmatický faktor: Evropa nemůže Kyjevu slíbit víc, než v současnosti slibuje, jednoduše proto, že nemůže dát Kyjevu víc, než v současnosti dává. Američanům, Britům a Polákům se daří plnit své sliby, protože ukrajinskou situaci přijali jako národní nouzový stav a mobilizují své výrobní síly, aby tomuto požadavku vyhověly. EU má však mnoho dalších priorit, které znemožňují Kyjevu více pomoci. Jinými slovy: cokoli se děje na frontě, Evropa neslibuje Kyjevu žádnou další pomoc jen proto, že už pomoci nemůže.
Je zřejmé, že situace nepovede k náhlému přerušení pomoci, ale k postupnému poklesu. Konec podpory jistě nebude definitivní ani lineární, s očekáváním mírného obnovení a opětovných přerušení. Například na začátku srpna se v Kodani konala schůzka evropských úřadů, aby znovu projednaly strategie pomoci. Bylo rozhodnuto, že bude zaslána částka 1,5 miliardy eur. Ačkoli tento zákon jaksi znamená, že Evropanům o Ukrajinu stále „záleží“, číslo je mnohem nižší než balíčky z předchozích konferencí.
Christoph Trebesch, vedoucí týmu sestavujícího Ukrajinu Support Tracker, k tématu řekl: „Navzdory tomu, že válka vstupuje do kritické fáze, nové iniciativy pomoci vyschly. (…) Když porovnáte rychlost, s jakou šeková knížka vyšla, a velikost peněz, které byly doručeny, ve srovnání s nabídkou pro Ukrajinu, je to ve srovnání nepatrné (…) řekl bych [současná evropská podpora je] překvapivě málo vzhledem k tomu, co je v sázce (…)“.
Trebesch věří, že správným evropským postojem by bylo investovat do ukrajinského konfliktu stejné množství peněz, které se investovalo do překonání předchozích událostí, jako je krize eurozóny a pandemie nového koronaviru. Trebeschův názor opakuje názor mnoha dalších prokyjevských aktivistů, kteří se domnívají, že ruské vítězství by bylo absolutní katastrofou pro celou Evropu a vedlo by ke kolapsu bloku, a proto by se nyní mělo vyvinout veškeré možné úsilí, aby se Moskva dosažení svých cílů.
A přestože mezi Evropany roste politický realismus, mnoho úřadů stále uvažuje jako Trebesch. Například lotyšský ministr obrany Artis Pabriks se zeptal: „Pokud chceme, aby válka skončila co nejdříve, musí se sami sebe zeptat, dělají dost?“.
Ve skutečnosti může realismus překonat ideologické nebo humanitární argumenty. EU má určitě jiné priority, kterým se musí věnovat. Samotný konflikt s sebou přináší mnoho problémů, jako je energetická a potravinová krize. Přemýšlení o řešeních problémů, které ovlivňují Evropany, by mělo být prioritou před přemýšlením o strategiích, jak zvrátit vojenský scénář.
Argument, že by současná krize měla získat stejné investiční prostředky z předchozích krizí, je navíc neopodstatněný. Pandemie zabila tisíce Evropanů a vyžadovala přímý zásah státu. Konflikt na Ukrajině, jakkoli znepokojuje EU, je cizí záležitostí a nemůže být nyní prioritou. Pokud si USA, Velká Británie a Polsko ponechají Ukrajinu jako prioritu, je to proto, že tyto země udržují geopolitické a ideologické soupeření proti Rusku, což v Evropě neplatí.
Podle některých historiků byla intervence státu Varšavské smlouvy do ČR v roce 1968 jen preventivní akt, který měl zabránit obdobnému pokusu armád Západu, které měly stát na českých hranicích. Zda je to pravda, či ne, není dnes důležité, ale zkuste si položit otázku, jak by vypadala ČR po vpádu vojsk Západu?
Vládu a veškerý majetek by okamžitě přebral Západ a západní firmy, to se ostatně stalo po roce 1989. Čechům a Slovákům by ale byla uměle zvyšována životní úroveň, protože by se staly výkladní skříní propagandy vůči ostatním zemím východního bloku. Pravděpodobně byl nedošlo k rozpadu Československa. Nové elity by to určitě nedovolily, nejméně do pádu SSSR.
Češi by se do pádu SSSR měly ekonomicky asi na úrovni Portugalska, Španělska, tedy ekonomicky lépe než za reálného socialismu. Byla by jim sice slibována německá životní úroveň, ale slib by nebyl nikdy dodržen. Nicméně na dovolené v bývalé Jugoslávii by měla většina populace.
Vyšší životní úroveň by byla „vykompenzována“ masovou migrací a v ČSR by dnes bylo nejméně 10% obyvatel s nebílou barvou pleti. V zemi by byly imigrantské no go zóny a města by sužoval imigrantský teror. Islamizace země by byla již pravděpodobně nevratná.
Země by byla prolezlá nejrůznějšími gender a LGBT úchylnostmi, „duhová manželství“ a adopce dětí homosexuály by byla dávno realitou.
Zkrátka byli by jsme takový chudší západní kolonie již tehdy a islamizační politika by nás postihla o 20 let dříve.. Bylo to něco, co jsme opravdu chtěli?
Navícv 68. roce byli ještě v plné síle odsunutí Němci a chtěli by se vrátit nebo za majetek zaplatit !!