V roce 2007 si ruský prezident Vladimir Putin stěžoval: „Co se stalo s ujištěními, která učinili naši západní partneři po rozpuštění Varšavské smlouvy? Kde jsou ta prohlášení dnes? Nikdo si je ani nepamatuje. Ale dovolím si připomenout, co bylo Rád bych citoval projev generálního tajemníka NATO pana Woernera v Bruselu dne 17. května 1990. Řekl tehdy, že: „Skutečnost, že jsme připraveni neumisťovat armádu NATO mimo německé území, dává sovětské Unie pevnou zárukou bezpečnosti.“ Kde jsou ty záruky?“
Putin citoval správně. Možná dodal, jak víme z nově odtajněných dokumentů , že Woerner také „zdůraznil, že Rada NATO a on jsou proti rozšiřování NATO (13 ze 16 členů NATO tento názor podporuje). Generální tajemník NATO také 1. července 1991 ujistil Rusy, že na nadcházející schůzce s Polákem Lechem Walesou a Rumunskem Ionem Iliescem „bude proti vstupu Polska a Rumunska do NATO, a dříve to bylo řečeno Maďarsku a Československu“ (dokument 30).
Mnozí obvinili Putina z historického revizionismu a popřeli, že by Západ kdy Rusku slíbil, že pokud bude sjednocenému Německu povolen vstup do NATO, NATO se nerozšíří na východ. Jak však ukazují tyto tři citace z nejvyšší úrovně NATO, odtajněné dokumenty pevně potvrzují, že NATO lhalo, když ve zprávě z roku 2014 prohlásilo, že „žádný takový slib nebyl učiněn a nikdy nebyly předloženy žádné důkazy na podporu tvrzení Ruska. .“
Ministr zahraničí James Baker také trval na tom, že žádný takový slib nebyl učiněn. 9. února 1990 Baker skvěle nabídl Gorbačovovi na výběr: „Chci se vás zeptat na otázku a nemusíte na ni hned odpovídat. Předpokládejme, že dojde ke sjednocení, co byste preferovali: sjednocené Německo mimo NATO, absolutně nezávislé a bez amerických jednotek; nebo sjednocené Německo udržující své spojení s NATO, ale se zárukou, že jurisdikce nebo jednotky NATO se nerozšíří na východ od současné hranice?
Baker toto prohlášení odmítl a označil jej pouze za hypotetickou otázku. Ale další Bakerovo prohlášení, které nebylo dříve zahrnuto v citaci, ale nyní je dokumentárním záznamem umístěno zpět do scénáře, toto tvrzení vyvrací. Poté, co Gorbačov odpověděl na Bakerovu otázku, řekl: „Je samozřejmé, že rozšíření zóny NATO není přijatelné,“ Baker kategoricky odpovídá: „S tím souhlasíme“ (dokument 6).
Existují čtyři další odtajněná prohlášení, která nyní zpevňují důkazy proti Bakerovu tvrzení. Nejdůležitější je Bakerova vlastní interpretace jeho tehdejší otázky Gorbačovovi. Na tiskové konferenci bezprostředně po tomto nejdůležitějším setkání s Gorbačovem Baker oznámil, že „jurisdikce NATO nebude posunuta na východ“.
Druhým je, že zatímco se Baker scházel s Gorbačovem, zástupce poradce pro národní bezpečnost Robert Gates kladl stejnou otázku vůdci KGB Vladimiru Krjučkovovi jasně nehypoteticky. Zeptal se Krjučkova, co si myslí o „návrhu, podle kterého by bylo sjednocené Německo spojeno s NATO, ale ve kterém by se jednotky NATO neposunuly dále na východ, než jsou nyní?“ Gates pak dodal: „Zdá se nám to jako rozumný návrh“ (dokument 7).
Třetí je, že téhož dne Baker položil stejnou otázku sovětskému ministru zahraničí Eduardu Ševardnadzemu. Zeptal se, zda „může existovat výsledek, který by zaručil, že ve východní části Německa nebudou žádné síly NATO. Ve skutečnosti by to mohl být absolutní zákaz.“ Jak Baker zamýšlel tuto nabídku? Ani jeden palec, ME Sarotte hlásí, že Baker ve svých vlastních poznámkách napsal: „Konečný výsledek: Sjednocená němčina. Zakotvená ve změněném (polit.) NATO – jehož juris. by nebyla přesunuta na východ!“ Podle nyní odtajněného memoranda ministerstva zahraničí o jejich rozhovoru Baker již v tomto rozhovoru ujistil Ševardnadzeho, že „musí samozřejmě existovat pevné záruky, že se jurisdikce nebo síly NATO neposunou na východ“ (dokument 4).
Nakonec, podle odtajněného memoranda ministerstva zahraničí o rozhovoru, řekl Baker v ten samý rušný den Gorbačovovi a Ševardnadzemu, a to vůbec ne formou otázky, že „Pokud udržíme přítomnost v Německu, které je součástí NATO by nedošlo k rozšíření jurisdikce NATO na síly NATO jeden palec na východ“ (dokument 5).
Myslel jsem, že toto jsou nejdůležitější ujištění ministra zahraničí Bakera, nejsou to jeho jediná ujištění. 18. května 1990 řekl Baker Gorbačovovi na setkání v Moskvě: „Chtěl jsem zdůraznit, že naše politika není zaměřena na oddělení východní Evropy od Sovětského svazu“ (dokument 18). A opět, 12. února 1990, je složen slib. Podle poznámek učiněných pro Ševardnadzeho na konferenci Open Skies v Ottawě Baker řekl Gorbačovovi, že „pokud Spojené Německo zůstane v NATO, měli bychom se postarat o to, aby se jeho jurisdikce nerozšiřovala na východ“ (dokument 10 ).
Bakerovo ujištění Gorbačovovi a Ševardnadzemu potvrdilo a sdílelo ministerstvo zahraničí, které 13. února 1990 informovalo velvyslanectví USA, že „[ministr] dal jasně najevo, že… podporujeme sjednocené Německo v rámci NATO, ale že jsme připraven zajistit, aby se vojenská přítomnost NATO nerozšiřovala dále na východ.“
Vyšetřování ministerstva zahraničí Johna Herbsta a Johna Kornbluma z roku 1996 se nejen stalo oficiální politikou USA, ale podle Sarotteho „kvůli oficiálnímu imprimaturu a široké distribuci…pomohlo utvářet americký postoj ke sporu o to, co bylo přesně řečeno. …“ Herbst a Kornblum dospěli k závěru, že poskytnuté ujištění nemají právní sílu. Byli schopni učinit tento úsudek tím, že oddělili verbální sliby od písemných dokumentů, které neobsahují „žádnou zmínku o nasazení NATO za hranicemi Německa“.
Vyšetřování nepopřelo, že byla učiněna mluvená ujištění. A žádný ruský úředník nikdy netvrdil, že byly napsány v dokumentech; ve skutečnosti litovali, že nebyli. Ale i psané dohody lze porušit a americký rekord v dodržování písemných slibů není o mnoho lepší než rekord v dodržování mluvených, protože Trumpovo porušování íránské jaderné dohody JCPOA a Bidenovo časté porušování společných komuniké podepsaných s Čínou ohledně Tchaj-wanu svědčit. Tento záznam vedl Putina ke stížnosti 21. prosince 2021, že „dobře víme, že ani právní záruky nemohou být zcela bezpečné, protože Spojené státy snadno odstoupí od jakékoli mezinárodní smlouvy, která pro ně přestala být zajímavá… .“
Rozdíl, o který se Herbst a Kornblum opírají, je aktem právní sofistiky. V „Deal or No Deal? The End of the Cold War and the US Offer to Limit Expansion NATO“ Joshua R. Itzkowitz Shifrinson tvrdí, že ústní dohody mohou být právně závazné a že „analytici již dávno pochopili, že státy nepotřebují formální dohody.“ na kterých mohou založit svá budoucí očekávání.“ Ústní dohody jsou základem diplomacie. Shifrinson tvrdí, že neformální dohody jsou důležité pro politiku a že byly zvláště důležité pro diplomacii mezi USA a Ruskem během studené války. Jako příklady uvádí řešení kubánské raketové krize prostřednictvím neformálních ústních dohod a „
Kromě toho, ústní dohody, zdůrazňuje Shifrinson, „mohou představovat závaznou dohodu za předpokladu, že se jedna strana vzdá něčeho hodnotného za to, co druhá strana na oplátku slíbila. Gorbačov tak jistě Bakerovy sliby chápal, když souhlasil s tím, aby NATO pohltilo sjednocené Německo výměnou za „železnou“ záruku, že se NATO nebude dále rozšiřovat na východ. Teprve po těchto rozhovorech s Bakerem Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa a vstupem do NATO. Slib „ani jeden palec“ byl podmínkou pro to, aby Gorbačov souhlasil se sjednoceným Německem v NATO. Gorbačov ve svých pamětech označil svůj rozhovor s Bakerem z 9. února za okamžik, který „uvolnil cestu ke kompromisu“.
A sliby, které dal Baker, nebyly jedinými sliby, které dal Rusku. Ujištění přišla z nejvyšší úrovně NATO a od Roberta Gatese, který na rozdíl od Bakera a NATO své sliby nikdy neklamal. V červenci 2000 Gates kritizoval „pokračování rozšiřování NATO na východ [v 90. letech], když Gorbačov a další byli vedeni k přesvědčení, že se to nestane“.
Stejné sliby učinili vůdci několika dalších národů. 15. července 1996 nyní ministr zahraničí Jevgenij Primakov, který „se díval na materiál v našich archivech z let 1990 a 1991“, prohlásil podle Sarotteho, že „Bylo jasné… že Baker, Kohl a Britové a francouzští vůdci John Major a François Mitterrand řekli Gorbačovovi, že žádná země vystupující z Varšavské smlouvy nevstoupí do NATO – že se NATO neposune ani o píď blíž k Rusku.
Důležité je, že tytéž sliby učinili němečtí představitelé. Západoněmecký kancléř Helmut Kohl se s Gorbačovem setkal den po Bakerovi 10. února. Gorbačova ujistil, že „NATO přirozeně nemůže rozšířit své území na současné území NDR [Východní Německo].“ Ještě jasněji řekl Gorbačovovi, že „Jsme přesvědčeni, že NATO by nemělo rozšiřovat svůj rozsah“ (dokument 9). Západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher zároveň Ševardnadzemu ostře řekl, že „pro nás je to jasné: NATO se nebude rozšiřovat na východ“.
5. března 1991 si britský velvyslanec v Rusku Rodric Braithwaite zapsal do svého deníku, že když ruský ministr obrany Dmitrij Jazov vyjádřil, že se „obává, že Češi, Poláci a Maďaři vstoupí do NATO“, britský premiér John „Major ujistil, [d] mu, že se nic takového nestane“ (dokument 28). Když se Jazov konkrétně zeptal Majora na „plány NATO v regionu“, britský premiér mu řekl, že „sám nepředvídal okolnosti nyní ani v budoucnu, kdy se východoevropské země stanou členy NATO“ (dokument 28). Dne 26. března 1991 informoval britský ministr zahraničí Douglas Hurd sovětského ministra zahraničí Aleksandra Bessmertnycha, že „Braithwaite napsal , že „ministr zahraničí USA James Baker dne 9. února 1990 prohlásil: „Domníváme se, že konzultace a diskuse v rámci mechanismu 2+4 by měly poskytnout záruku, že znovusjednocení Německa nepovede k rozšíření vojenské organizace NATO na východ“.
Jasnost dokumentárního záznamu je aktuální i dnes, protože ukazuje, že když Rusko mluví o konečné červené linii rozšíření NATO na Ukrajinu a až k ruským hranicím a o západních příslibech, že jurisdikce ani síly NATO nebudou expandovat za hranice Německa, neangažují se v historickém revizionismu, jak Západ obviňuje, ale vyjadřují skutečné existenční obavy a vyjadřují legitimní očekávání, že Západ dodrží sliby, které dal, výměnou za to, že Rusko dodrží slib, který dalo při jednáních z let 1990 a 1991.
S dovolením Teda Snidera: Ted Snider má postgraduální titul z filozofie a píše o analýze vzorců v zahraniční politice a historii USA.
Západním kapitalistům se nedá věřit , Rusové jsou dost naivní a důvěřiví !